Moc přítomného okamžiku - Eckhart Tolle

21. února 2011 v 23:39 |  Články
Přítomný okamžik odkrývá poklady v našem nitru
Umíme skutečně rozlišovat mezi pozitivním a negativním? Dokážeme vidět celkový obraz? Neúspěch, ztráta, nemoc či utrpení, bývá pro mnohé z nás největším učitelem. Bolest nám umožňuje vzdát se falešných představ osobě samých, odnaučuje nás sledovat povrchní cíle, učí nás pokoře a soucitu. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, v každé negativní zkušenosti se skrývá hluboké ponaučení. Z vyššího hlediska neexistují negativní životní podmínky. Z hlediska mysli však existuje dobro a zlo, láska a nenávist. Proto se v Bibli říká, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, když "pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého".
Jestliže plně přijímáme realitu, což je jediný rozumný přístup, není v našem životě nic "dobrého" ani "špatného". Tím překročíme hranice mysli, která vytváří polaritu negativního a pozitivního. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. Odpouštět přítomnosti je ještě důležitější než odpouštět minulosti. Odpustíme-li každému okamžiku - dovolíme mu být, čím je, nedojde k nahromadění zášti, kterou je nutné odpustit později. Teď samozřejmě nemluvíme o štěstí. Když nám umře někdo blízky, nebo když cítíme, že se blíží naše vlastní smrt, nemůžeme být šťastní. To je nemožné. Nicméně můžeme být klidní. Můžeme být smutní, ale ve svém nitru cítíme hluboký klid. To je emanace Bytí, vnitřní klid, mír, dobro, které nemá protiklad. "Přijímejme všechno, co vám osud přináší, neboť co jiného může uspokojit naše potřeby?" Tato slova napsal Marcus Aurelius před dvěma tisíci lety.


Konec životního dramatu
Většina takzvaných špatných událostí je způsobena nevědomím. Vytváří je naše ego, které se považuje za osamělý fragment uprostřed nepřátelského vesmíru, a proto vidí všechny ostatní bytosti jako potenciální hrozbu nebo prostředek k dosažení vlastních cílů. Ačkoliv některé jeho strategie jsou velmi chytré, ego nikdy nevyřeší své problémy, neboť jejich příčinou je ono samo. Kdykoliv se setkají dvě ega, dojed k nějakému dramatu. I když žijeme sami, stále si vytváříme nějaké drama. Když se litujeme, je to drama. Když máme výčitky svědomí, je to drama. Když dovolíme minulosti nebo budoucnosti, aby zastínila přítomnost, vytváříme psychologický čas, který je nutným předpokladem dramatu. Většina lidé své životní drama miluje. Je to jejich totožnost. Proto nechtějí své drama ukončit. Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení. Přijmeme-li přítomnou realitu, skončí veškerá dramata v našem životě. Nikdo nás nemůže přimět k hádce - hádka znamená ztotožnění s vlastním postojem a rezistencí vůči postoji druhého. Následkem toho se polární protiklady vzájemně posílí. To jsou mechanizmy nevědomí. Žijeme-li v přítomnosti, můžeme obhájit svůj názor, aniž napadáme druhého.
Pomíjivost, životní cykly.
V hmotném světě existuje narození a smrt, tvorba a destrukce, růst a rozklad. To je viditelné všude: v životním cyklu hvězd a planet, hmotného těla, stromů a květin, národů a civilizací, a také v nevyhnutelných cyklech zisků a ztrát v životě jedince.
Jsou cykly úspěchu, kdy se nám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se nám všechno rozpadá pod rukama. Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný špatný. Růst je obvykla považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat donekonečna, stal by se destruktivním. Rozklad je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého. Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus naprosto nutný. Aby nás začala přitahovat duchovní dimenze, musíme prodělat neúspěch nebo zakusit velkou bolest. Neúspěch se skrývá v každém úspěchu a úspěch v každém neúspěchu. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé. To, co bylo dobré včera nebo minulý rok, se postupně stává špatným. Co nám dělalo radost, nám náhle působí bolest. Dnešní blahobyt se změní v prázdné konzumenství zítřka. Když se změní něco, s čím se naše mysl ztotožňuje, nejsme schopni to přijmout. Lpíme na tom, co odchází a bráníme se změnám.
Nebraňme se životu
Neznamená to, že bychom si neměli vážit příjemných a krásných věcí. Ale hledat v nich, co nám nemohou dát - totožnost nebo pocit naplnění- je nejrychlejší cesta k nespokojenosti a utrpení. Naše konzumní společnost by se zhroutila, kdyby se lidé stali osvícenými a přestali hledat svou totožnost ve věcech. Čím více hledáme štěstí ve vnějších věcech, tím více nám uniká. Věci nám mohou dát potěšení, ale nemohou nám dát radost. Radost vychází z našeho nitra jako radost z Bytí. Je to základní součást hlubokého vnitřního klidu, náš přirozený stav. Není to něco, co musíme hledat. Ti z nás, kteří si uvědomují, že nelze hledat spásu v ničem z toho, co děláme nebo vlastníme, často trpí depresemi. Jestliže v ničem nemůžeme najít skutečné naplnění, proč se tedy o něco snažit? Když nedostaneme do tohoto bodu, jsme krok od zoufalství, ale také krok od osvícení. Nebránit se životu znamená žít ve stavu milosrdenství a lehkosti. V tomto stavu je lhostejné, zda je něco dobré nebo špatné. Jakmile přestaneme být vnitřně závislí na formě. Okamžitě se zlepší vnější okolnosti našeho života. Vše, o čem jsme si mysleli, že potřebujeme ke štěstí, k nám teď přichází bez našeho přičinění a my se z toho můžeme radovat- dokud to trvá. Samozřejmě, že všechno pomine, ale my už nemáme strach z žádné ztráty. Život je snadný.
Negativní emoce
Veškerou vnitřní rezistenci prožíváme jako určitý druh negativity. Ego věří, že prostřednictvím negativních emocí může ovlivňovat realitu. Kdykoliv jsme nešťastní, podvědomě věříme, že nám naše neštěstí "koupí" to, co chceme. Kdybychom nevěřili, že naše neštěstí je účinné, proč bychom je vytvářeli? Negativní emoce však účinné nejsou. Místo aby přitahovali žádoucí situace, znemožňují jejich vznikání. Jedinou !užitečnou! funkcí negativních emocí je to, že posilují naše ego. Proto je ego tolik miluje. Negativní emoce jsou naprosto nepřirozené, protože znečišťují naši duši. Existuje hluboká souvislost mezi znečišťováním přírody a negativitou, která se nahromadila v kolektivní duši lidstva. Kromě člověka žádná jiná životní forma na této planetě nezná negativitu a neznásilňuje Zemi, která jí dává život. Setkali jsme se nad někdy s nešťastnou květinou, nespokojeným stromem, deprimovaným delfínem, s ptákem, který je plní nenávisti a zášti? Pozorujme rostliny a zvířata a naučme se od nich, co poznamená přijímat realitu. Negativní emoce přestanou vznikat, když budeme žít vědomě v přítomném okamžiku. Kdykoliv pocítíme nějakou negativní emoci, dívejme se na ni jako na signál, která nám říká: "Probuďte se. Vystupte ze své mysli. Soustřeďte se na přítomnost!"
Až překonáme protiklady vytvořené naší myslí, budeme jako hluboké jezero. Životní situace představuje jeho hladinu. Někdy jsou klidné, jindy bouřlivé, to záleží na cyklech. V hlubinách je však jezero vždy klidné. Jsme celým jezerem, nejen hladinou. Jsme spojeni se svou vlastní hloubkou, která je vždy v naprostém klidu.
Povaha soucitu
Dokud si neuvědomujeme Bytí, uniká nám realita druhých, protože jsme nenašli svou vlastní. Opravdový vztah je možný pouze tehdy, když si uvědomujeme Bytí. Vnímáme tělo a mysl druhých jako clonu, za kterou cítíme jejich skutečnou realitu. Takže když se setkáme s utrpením druhého člověka, vidíme skrz vnější formu. Na úrovni Bytí je každé utrpení iluzorní. Jeho příčinou je ztotožnění se s formou. Mnohé z nás možná napadne otázka: Je tohle soucit? Odpověď zní: Ano. Soucit je vědomí hlubokého pouta mezi námi a ostatními bytostmi. Soucit však má dva aspekty. Jelikož žijeme v hmotném světě, sdílíme zranitelnost a smrtelnost své hmotné formy se všemi živými bytostmi. Na úrovní Bytí však s nimi sdílíme věčný a zářivý život, neboť umírá jen naše hmotná a myšlenková forma, ale naše božská podstata je věčná. Vědomí této nesmrtelné dimenze, naší skutečné přirozenosti, je druhým aspektem soucitu. Spojují se zde dva zdánlivě opačné pocity smutku a radosti a proměňují se v hluboký vnitřní klid. Je to nejušlechtilejší pocit, jakého je člověk schopen dosáhnout, a má ohromnou léčivou sílu.
Jiný řád reality
Naše vnímání světa je odrazem stavu našeho vědomí. Jsme se svým vědomím spojeni a neexistuje žádný objektivní svět. Jedním z největších objevů moderní fyziky je objev jednoty pozorovatele a pozorovaného. Člověk dělající experiment - pozorující vědomí - nemůže být oddělen od pozorovaného jevu. Způsob pozorování ovlivňuje chování jevu. Věříme-li ve svou vlastní oddělenost a boj o přežití, pak nám okolní svět tuto víru potvrzuje a naše vnímání je ovládáno strachem. Nic není takové, jak se to jeví. Záleží na tom, jak to naše vědomí interpretuje. Vesmírnou energii, která je stavební látkou takzvané hmotné reality, vnímáme jako tělo, narození a smrt. Existuje ovšem nekonečné množství dalších interpretací, nekonečné množství jiných světů - které závisí na vnímajícím vědomí. Existuje nesčetné množství bytostí, jejichž vědomí je tak rozdílné od našeho, že si jejich existenci vůbec neuvědomujeme. Vysoce vyvinutí jedinci, kteří by si uvědomovali své spojení jeden s druhým i se Zdrojem, by žili ve světě, jenž by se nám jevil jako ráj - a přesto všechny světy jsou nakonec jedním světem. Naším úkolem je přestat se ztotožňovat s formou. Poté již nebudeme připoutání k tomuto světu, k této realitě. Uvědomíme si své kořeny v neviditelném Bytí a osvobodíme se od viditelného světa. V jistém smyslu jej už nepotřebujeme. Nepotřebujeme, aby byl jiný, než je.
Příčiny zla ve světě
Veškeré zlo je důsledkem nevědomí. Můžeme zmírnit jeho důsledky, ale nemůžeme je odstranit, pokud neodstraníme jejich příčiny. Ke skutečné změně musí dojít v našem nitru, nikoliv ve vnějším světě. Máme-li potřebu zmírňovat utrpení v tomto světě, je to velice ušlechtilé, ale budeme-li se zaměřovat výhradně na vnější svět, setkáme se s nezdarem a zklamáním. Bez hluboké transformace lidského vědomí je utrpení světa bezednou propastí. Proto nebudeme ve svém soucitu jednostranní. Soucit s utrpením druhých a touha pomáhat musí být v rovnováze s hlubším uvědoměním si věčné povahy života a iluzornosti veškeré bolesti. Na to bychom neměli zapomínat, ani když podporujeme nějaké hnutí, jehož cílem je zabránit hluboce nevědomým lidem, aby ničili jeden druhého, ostatní živé bytosti a celou Zemi. Stejně jako nemůžeme bojovat proti temnotě, nemůžeme bojovat proti nevědomí. Když se o to pokusíme, budeme jen posilovat polární protiklady. Ztotožníme se s jedním extrémem, vytvoříme si "nepřátele" a budeme vtažení do nevědomí. Zbavme se vnitřní rezistence, nenávisti a všech negativních emocí. "Milujme své nepřátele," řekl Ježíš, což znamená: "Nemějme žádné nepřátele!"Budeme velice pozorní a ostražití. Středem naší pozornosti musí být příčiny, naším hlavním cílem učení osvícení a naším nejcennějším darem světu musí být pokoj a mír.

Přítomný okamžik odkrývá poklady v našem nitru
Je-li naše životní situace nesnesitelná, musíme ji přijmout, chceme-li překonat svou nevědomou rezistenci, která tuto situaci udržuje při životě. Musíme se vzdát přítomného okamžiku. Vzdát se znamená nebránit se přirozenému proudění života a bezpodmínečně jej přijmout. Jen tak odstraníme ze svého života bolest a zármutek. Přijetí reality nás osvobodí od naší mysli a znovu nás spojí s Bytím.
Pro některé lidi má "vzdání se" negativní konotaci. Mají dojem, že to znamená stát se lhostejným. Skutečné vzdání se je však něco úplně jiného. Neznamená to, že bychom se měli pasivně smířit se situací a nic nedělat. Vzdát se musíme zejména vnitřní rezistence, která nás nutí, odmítnou to, co je. Tato rezistence je nejsilnější v obtížných situacích, kdy dochází k rozporu mezi realitou a požadavky a očekáváním naší mysli. Takové situace jsou poměrně časté. Právě v takových chvílích se musíme vzdát přítomnému okamžiku.
Smysl vzdání se
Vzdání se je čistě vnitřní jev, který nebrání aktivnímu jednání a změnám probíhajícím ve vnějším světě. Kdybychom např. uvízli v bahně, neřekli bychom: "Tak dobrá, zůstanu tady." Rezignace není vzdáním se přítomnému okamžiku. Nežádoucí nebo nepříjemné situace nemusíme přijímat. Ani si nemusíme namlouvat, že je dobré být zabořen v bahně. Prostě si uvědomíme, že
se z bahna chceme dostat. Soustředíme se na přítomný okamžik, aniž jej hodnotíme.
Nebráníme se mu. Nemáme negativní emoce. Přijmeme jsoucnost přítomné chvíle a pak uděláme všechno pro to, abychom se z bahna dostali. To je pozitivní akce. Ta je mnohem účinnější než akce negativní, která vzniká ze zoufalství, hněvu nebo frustrace.
Neochota vzdát se posiluje naše ego a vyvolává silný pocit odloučenost. Svět a lidi vnímáme jako hrozbu. Dokonce i přírodu považujeme za nepřítele a naše vnímání je ovládáno strachem. Duševní porucha, které říkáme paranoia, je jen poněkud akutnější formou tohoto běžného, dysfunkčního stavu vědomí. Následkem rezistence se stane nepoddajným a nepružným nejen naše ego, ale také naše tělo. V jeho různých částech vzniká napětí. Je omezeno volné proudění životní energie, které je nutnou podmínkou zdravého fungování organismu. Cvičení a fyzioterapie nám mohou pomoci toto proudění dočasně obnovit, ale pokud nepřijímáme každodenní realitu, svou rezistenci nepřekonáme.
Motivace ke změně
Přijímáme-li přítomný okamžik, vidíme jasně, co je třeba udělat, a jsme schopni soustředit se na jednu věc po druhé. Pozorujme přírodu
a uvidíme, jak spokojeně a šťastně se všechno vyvíjí. Proto Ježíš řekl:"Vezměte si poučení z polních lilií, jak rostou, nelopotí se ani nepředou." Jsme-li v nepříjemné situaci, oddělme přítomný okamžik a vzdejme se tomu, co je. Naše vědomí přestane být ovládáno vnějšími okolnosti. Pak se podívejme na konkrétní detaily. Zeptejme se sami sebe: "Mohu situaci změnit nebo se z ní dostat?" Soustřeďme se na to, co můžeme udělat hned teď, nikoli na tisíc věcí, které budeme muset udělat potom. To neznamená, že bychom měli přestat plánovat, je možné, že právě to můžeme udělat teď hned. Nic z toho, co děláme, nemusí mít okamžité výsledky. Dokud se výsledky neprojeví, přijímejme to, co je. Nemůžeme-li situaci změnit ani se z ní dostat, alespoň si ji plně uvědomujme. Žijeme-li v přítomnosti, změna někdy přijde bez našeho přičinění. Život sám nám začne pomáhat.
Od energie mysli k energii duchovní
V první řadě je nutné přiznat si svou rezistenci. Pozorujme svou mysl, jak hodnotí jednotlivé situace. Vnímejme energii vnitřních emocí. Uvědomíme-li si svou rezistenci, zjistíme, že nemá žádný smysl. Tím ji překonáme. Nemůžeme být vědomí a zároveň nešťastní. Negativní emoce jsou příznakem toho, že se něčemu bráníme. Rezistence je vždy nevědomá. Chtěli jsme být nešťastní? Jestliže ne, jak je možné, že nešťastní jsme? Jaký to má smysl? Kdo udržuje naše neštěstí při životě? Říkáme, že si uvědomujeme své neštěstí, ale ve skutečnosti se s ním ztotožňujeme a tím posilujeme své negativní emoce. Kdybychom si plně uvědomili přítomný okamžik, všechny tyto emoce by se ihned rozplynuly. Nemohly by přežít v naší přítomnosti. Své neštěstí udržujeme při životě tím, že mu dáváme čas. Zrušme čas tím, že se soustředíme na přítomný okamžik a naše neštěstí zmizí. Ale chceme, aby zmizelo? Máme ho už opravdu plné zuby? Čím bychom byli bez něj?
Vzdání se v osobních vztazích
Nejsme-li schopni přijímat to, co je, nejsme schopni přijímat ani lidi. Kritizujeme je, odsuzujeme a odmítáme. Nebo se snažíme je změnit. Užíváme-li přítomný okamžik
jako pouhý prostředek k dosažení nějakého cíle v budoucnosti, budeme stejným způsobem nahlížet i na lidi kolem sebe. Budou pro nás zcela druhořadí nebo naprosto bezvýznamní. Zajímat nás bude pouze to, co ze vztahu s nimi můžeme získat - hmotný zisk, pocit moci, tělesné potěšení nebo uspokojení svého ega. Kdykoliv se ocitneme v konkrétní situaci, pozorujme, jak se bráníme, je-li naše pozice napadena. Vnímejme svou vlastní agresivitu, energii své mysli. Všímejme si, jak lpíme na svých názorech. Pak si jednoho dne - uprostřed nějaké hádky - náhle uvědomíme, že máme možnost volby a přestaneme reagovat, abychom viděli, co se stane. Vzdáme se situaci. Neomylnou známkou toho, že se nám to skutečně podařilo, je pocit vnitřního klidu a lehkosti. Pak začneme pozorovat, jak se mění postoj protivníka, když jsme se přestali bránit. Jakmile se oba přestaneme ztotožňovat se svými názory, může dojít k oboustranné komunikaci.
Jak čelit agresi a násilí
Odmítnutí rezistence neznamená, že bychom neměli nic dělat. Jakákoliv naše činnost by však neměla být reakcí. Nezapomínejme na hlubokou moudrost východních bojových umění: neodporujme síle protivníka. Poddejme se a zvítězíme. Když jsme ve stavu vědomí přítomnosti (Prasadam: buďte neustále vědomí" je jenom tady a tedˇ), "nicnedělání" velmi účinně transformuje situace i lidi. Ve starověké Číně byla tato "nečinná činnost" považována za jednu z největších ctností. Vyžaduje-li však situace akci, veškerá činnost bude vycházet z naší vědomé přítomnosti. V takovém stavu jsme osvobození od racionálních pojmů včetně pojmu nenásilné akce. Kdo tedy může předvídat, co uděláme? Naše ego věří, že naše síla spočívá v rezistenci, zatímco rezistence nás odděluje od Bytí - od jediného skutečného zdroje skutečné síly. Rezistence je slabost a strach, které se vydávají za sílu. Naše ego však považuje za slabost naše Bytí. To, co považuje za sílu, je ve skutečnosti slabost. Proto naše ego hraje falešné role, aby tuto "slabost" co nejlépe zamaskovalo.
Transformace nemoci v osvícení
Nemoc je součástí naší životní situace. Jako taková má svou minulost a budoucnost. Pokud není aktivována síla přítomného okamžiku, minulost budoucnost tvoří souvislé kontinuum. Jak již víme, pod povrchem naší životní situace, která existuje v čase, je něco hlubšího: náš život, naše bytí je ve věčné přítomnosti. Jelikož v přítomnosti neexistují žádné problémy, neexistují ani nemoci. Nazýváme-li nějaký stav nemocí, děláme z něj zdánlivě tvrdou realitu. Když se však soustředíme na přítomný okamžik, zredukujeme nemoc na tělesnou bolest či dočasnou slabost. Tomu se vzdáváme - přítomnému okamžiku. Nevzdáváme se myšlence "nemoci". Dovolme tedy svému utrpení, aby nás donutilo soustředit se na přítomný okamžik. Užijme jej k dosažení osvícení. Vzdání se realitě nemění to, co je, alespoň ne přímo. Mění nás. Jakmile se změníme my - změní se celý náš svět. Kdybychom se podívali do zrcadla a nelíbilo by se nám, co vidíme, museli bychom být šílení, abychom napadali obraz v zrcadle. Přesně to děláme, když odmítáme realitu. Nemoc není problém. Problém jsme my sami - dokud se necháme ovládat svou egoistickou myslí. Jsme-li nemocní, neobviňujme život za to, že s námi zachází nespravedlivě, ale neobviňujme ani sami sebe. To všechno je rezistence. Využijme nemoc jako prostředek k dosažení osvícení. Staňme se alchymisty. Proměňme obecný kov ve zlato, utrpení ve vědomí, neštěstí v osvícení.
Když nás postihne neštěstí
Pokud jde o nevědomou většinu lidí, pouze kritické mezní situace mají potenciál rozbít tvrdou slupku ega a přivést lidi do stavu probuzení. V takovém okamžiku se setkáme se smrtí, ať už tělesnou nebo duševní. Egoistická mysl, tvůrce tohoto světa, se zhroutí. Z popela starého světa se může zrodit svět nový. Není žádná záruka, že se to opravdu stane, ale vždycky existuje možnost. Rezistence některých lidí se v takových situacích ještě zesílí, takže se stává cestou do pekla. Někteří lidí se vzdají jen částečně, a i to jim dá určitou hloubku a klid, jež dosud postrádali. Skořápka ega praskne, což umožní vnitřnímu světlu a klidu proniknout na povrch.
Mezní situace způsobují mnoho zázraků. Někteří vrazi čekající na popravu dosáhli v posledních chvílích svého života stavu osvícení, jenž je naplnil intenzivní radostí a hlubokým klidem. Jejich vnitřní rezistence vůči situaci, v níž se nacházeli, dosáhla takové intenzity, že jim způsobila nesnesitelnou bolest, před níž nemohli uniknout do imaginární budoucnosti. Tito lidé byli donuceni přijmout nepřijatelné. Byli donuceni vzdát se. Tak dosáhli stavu milosrdenství, s nímž přichází spása.
Křížová cesta
Je mnoho lidí, kteří říkají, že našli Boha skrze hluboké utrpení…. Přesněji řečeno, tito lidé našli Boha, protože je utrpení donutilo vzdát se realitě a přijmout to, co je. Museli si uvědomit, že si svou bolest působili sami. Křížová cesta všechno mění. Znamená to, že to nejhorší v našem životě, náš kříž, se stane tím nejlepším, co nás kdy potkalo, neboť nás donutí vzdát se, přijmout "smrt". Pro nevědomou většinu lidstva je křížová cesta dodnes cestou jedinou. Lidstvo se probudí jedině skrze další utrpení: kolektivnímu osvícení budou předcházet nesmírné útrapy a převraty. Lidské utrpení bude způsobeno nikoli Bohem, nýbrž lidmi a určitými obrannými opatřeními, jež učiní Země, aby se bránila před útoky našeho šílenství.
Dnes však přibývá lidí, jejichž vědomí je dostatečně vyvinuto, takže k dosažení osvícení další bolest nepotřebují. Nakonec se vzdají všichni lidé, protože nebudou schopni déle snášet utrpení. To však může trvat ještě dlouho. Vědomé osvícení znamená přestat lpět na minulosti a budoucnosti a soustředit se na přítomný okamžik, přijmout to, co je. Pak nebudeme více potřebovat bolest. Jak dlouho nám bude trvat, než dospějeme ke konečnému rozhodnutí? Věříme-li, že na to potřebujeme více času, dostaneme jej. Ale dostane i více bolesti, neboť čas a bolest jsou neoddělitelné….
 


Aktuální články

Reklama