Ego nás drží v kleštích - Eduard Tomáš

7. února 2012 v 13:07 |  Články


Rozhovor Eduarda Tomáše pro časopis Koktejl
Ptal se Rostislav Sarvaš, foto: Jan Škvára

...ale člověk se přesto chová, jako by hledal koně, na kterém sedí,
říká v rozhovoru náš nejznámější mystik Judr. Eduard Tomáš.
Nejdříve jsem měl poslat okruh otázek. Dělám to nerad, ale jakmile jsem napsal první, spontánně se ze mě chrlily další a další; jako bych s Tomášem vedl rozhovor na dálku. Zvolil jsem osobní a naivnější tón: připadalo mi to nejvhodnější a nejsmysluplnější. Za pár týdnů jsem se dozvěděl, že rozhovor je hotový a k převzetí. Ale pan doktor chtěl "podivného" redaktora vidět. Velmi jsem se těšil. Ani mě nepřekvapilo, že bydlí prostě a také jeho zájmy jsou obyčejné. Nedávno na videu zhlédl posledního Ramba: "To byla pěkná pitomost, ale takové kovbojky s Clintem Eastwoodem, to se mi líbí." Paní Míla, která je evidentní hlavou rodiny, mi vysvětlovala, že i mystici, zvláště ke stáru, žijí jako prostí lidé. Koupil jsem si od ní knihu, a když mi vracela nazpátek, drobné mi s přáním, aby se množily, "očarovala". Peněženku jsem druhý den ztratil. Tomášovy písemné odpovědi jsem záměrně nezměnil, pouze některé nepatrně zkrátil.

Jste náš nejznámější mystik a učitel jógy. Reinkarnaci berete jako přirozenou součást života... Většina lidí v reinkarnaci nevěří. Čím si to vysvětlujete?



Nemáte pravdu. Většina lidí na světě v reinkarnaci věří, dokonce i australští domorodci, ba oficiálně i někteří křesťané. Například v Etiopii. Tam totiž křesťanský zákaz této teze, která pochází ze 6. století (koncil tridentský), nedošel, protože to bylo daleko a cesty neschůdné. Církevní otcové tak rozhodli proti původní křesťanské nauce. Prý byli tenkrát na velmi nízké duchovní úrovni a obávali se, že by se nemohli opět stát duchovními pohlaváry, v čemž měli pravdu.


Podstatou buddhismu je princip, že každý náš skutek či myšlenka jsou "potrestány": předchází a tím zároveň vytváří naši budoucnost. Myslíte si, že dobré či špatné skutky jsou včas "trestány" většinou už v našem současném životě, anebo až v příštím?
To není jen učení buddhismu, ale všech velkých náboženství světa. Nejde ovšem o potrestání, to je naivní názor - kdo by koho trestal? - Jde o vyrovnání. Příroda miluje rovnováhu. Naše skutky a myšlenky - dobré, horší i nejhorší - jsou novými zkušenostmi rovnováhy, a to většinou už v současném životě. Ale když na to není čas a někdy i z jiných příčin, vyrovnání se přesouvá do dalších životů. U duchovně pokročilejších lidí jde vyrovnání rychle, někdy přímo, okamžitě, u duchovně zaostalých velmi, velmi pomalu. Takže ti už ani nevědí, proč to či ono na ně přišlo.
A na druhé straně se lidé diví, proč takový darebák má úspěch a všechno se mu daří. To je právě tím osudným odkladem.

Znáte příběh o pokrývači?... Padá ze střechy mrakodrapu a stále si v každém poschodí říká: "Ještě to je dobrý. Pořád ještě je to dobrý." Nakonec je to tak, že k nápravě přece jen dojde. Ovšem nesmíte se dívat na člověka zorným úhlem jen jediného vtělení.

Vy znáte své životy ze starověkého Egypta i z Afriky, kde vás pokousal lev a dodneška vás z toho pobolívá koleno. Tomu nerozumím. Za co vás to koleno trestá, když žijete takřka jako svatý muž?


Tak za prvé, nežiji jako svatý muž, ale zcela normálně. A za druhé, to koleno mě netrestá, ostatně mě přestává bolet. Při vzpomínce na toho lva se už dávno jen směju. Mohlo to tak být, ale nemuselo, mně je to dnes už jedno. Konkrétní důkaz na to nemám, jako u jiných případů.
Je to jen subjektivní vzpomínka, taková humoristická hra se slovíčky. Někdy mně to koleno připomínalo, že je zde ještě tělo, ale tomu byste asi neporozuměl, proto to nebudu příliš rozvádět. Řeknu jen tolik, abychom si lépe porozuměli: podle mé osobní zkušenosti my lidé nejsme jen fyzickým tělem, jak si mnozí často myslí. Máme je, jako máme boty a šaty, to je pravda, ale nejsme jím.
Ba ani nejsme smysly, ani egem a jeho myšlenkami, ba ani pránickým dechem, protože jsme čistým vědomím a čistou existencí a také blažeností. V tomto stavu žije správný mystik - v úžasné pohodě. Je schopen pracovat jako jiní, a to do všech konsekvencí, které život přináší, a nikdo o jeho mystice nemusí ani vědět. Může ho prozradit jen dobrá nálada, tolerance a případně poněkud zvláštní lesk jeho očí. To je všechno. A přitom se duchovně prohlubuje od moudrosti k moudrosti. Nestálo by vám to za pokus?... Anebo vašim čtenářům? Návodů je teď všude dost.



Mnoho čtenářů vás i jiné mystiky má za blázny. Co lze takovým lidem říci, aby na chvilinku zapochybovali?



Dejte jim přečíst tohle naše povídání. Ovšem kdo zapochybuje jen na chvilinku, s tím je lépe příliš nemluvit, škoda slov. Jedině z důvodu soucitu. Ale teď mě napadá, že pokud se budou chvilinky opakovat, bude z nich nakonec třeba hodina, nebo i celý den. A to už by stálo za to.


Co by měli dělat? Když člověk omezí mysl, která stále vyráží na povrch, a když ji ponoří do srdce, pak se ego, to jest myšlenka já, rozpustí ve svém vlastním zdroji, takže po ní nezůstane ani stopa. A to je poznání. Vše, co existuje, se pak jeví jako projev svrchovaného Bytí, Vědomí a Blaženosti. Člověk vidí, jak úzce je spojen se vším. Kdyby aspoň tohle lidé věděli, to jest zažívali, přestaly by války a vůbec nesváry na celém světě. Mystikové to vědí, ale je jich málo. A tak řekněte sám: je tohle výsledek bláznovství, nebo je v tom alespoň trochu moudrosti?


Lidé si cení především lidského rozumu, který se odráží zejména ve vědě. Věda odmítá připouštět věci, jež nelze vědecky dokázat. Omezuje se tím, nebo jinou cestu zvolit nemůže?



Opět se mýlíte. Ledaže mluvíte jen o lidech kolem sebe. Věda už je dál. Přečtěte si třeba dánského fyzika Fritjofa Capru: TAO FYZIKY. A také si přečtěte jiné moderní fyziky a matematiky. A to nemluvím o Albertu Einsteinovi, který s tím začal. Ostatně celé jedno odvětví jógy je přísně vědecké. Je to džňánajóga, jóga moudrosti. Mimochodem moje nejoblíbenější disciplína.

Nejsou "zázraky", které by nebylo možno vědecky vysvětlit, nebo vyvrátit jako záměrné výmysly. Absolutno pracuje bez chyby a bez zázraků.
Je mu však třeba porozumět a poznat je hlavně praxí. Jeho moudrost je daleko za lidským intelektem, to je pravda. Ale je ji možná, přesto zažít, když se to umí. Je však nutno umět se Absolutnu přizpůsobit, podle rady Mistrů. A pamatujte si, budoucnost jógy patří vědě. Je třeba jen jít hlouběji pod povrch mysli a nespočívat jen na událostech a zkušenostech světského života.
Ostatně sféra za myslí je dosud silně opomíjena, respektive pokládána za nesmysl, nebo v lepším případě za magii. Naštěstí část lidstva si už začíná zvykat žít hlouběji.

Přiznám se, že mě irituje, když vědci popírají existenci věcí, které existují mimo dosah lidského rozumu. Mám totiž za to, že pokud by věda dokázala pochopit tajemství života, znamenalo by to zároveň konec života. Souhlasíte? Možná že ty nejpřirozenější věci jsou nejvíce tajemné...

Nesouhlasím s tím koncem života.
Proč?... Život sám ani jeho původ pochopit nelze. To je pravda. Neboť nemá začátek ani konec, jenom JE. Ale je možné se s tím vědomě ztotožnit, totiž stát se vědomě jeho nástrojem, a to je vlastně účel mystiky. Jedině pak bude žít člověk přirozeně, šťastně, i když je to opravdu největší tajemství. Ale přesto čeká tato zkušenost člověka, jen přestane-li být sobecký, bázlivý, neinformovaný a bude mít touhu poznat. Přeju vám z celého srdce aspoň částečné takové prohlédnutí.



Často si říkám, proč tu člověk vlastně je, když ho příroda doopravdy nepotřebuje - zatím je její největší škůdce...



Kdyby ho nepotřebovala, nebyl by tady. Jeho cíl je však daleko vyšší, než lze zatím dohlédnout. Dosud je mnoho lidských jedinců v plenkách. A tak se teprve učí žít. To jsou zejména ti, kteří relativně nedávno opustili své zvířecí formy, což se neustále bohužel děje.
A pak se nedivme, že člověk plundruje přírodu. Prostě jí nerozumí. Později s ní vědomě splyne do jednoty. Ale na to si ještě nějaký čas počkáme. Aby to tak dlouho netrvalo, bylo by dobře, kdyby vzrostl počet těch, kteří do toho mají co mluvit. Ostatně, někteří již promlouvají - vědci, spisovatelé, novináři. Církve zde ještě bohužel většinou zklamaly. Hodí se dnes jen pro základní etiku, ale už ne pro metafyzické zdůvodňování, i když by mnohé mohly. Neboť literaturu mají, ale nejsou lidi. Praxe chybí, a ta jediná je přesvědčivá. Přesto dělají, co mohou, a buď jim dík za to, ale je to málo. Je to široké, ale dnes už málo hluboké, dogmatické, a proto někdy i nepřesvědčivé.


Napadá mě, že jediné nové a pozitivní, co člověk do života vnesl, je humor. Pomáhá vám humor? Používal jste ho, nebo je pro meditaci zbytečný a rušivý element?



Humor používám snad od počátku svého myšlení, protože na mě působí odjakživa jako gejzír průzračné, čisté vody. Prostě ho miluji. Proto není správné předpokládat a představovat si starého jogína jako rozmrzelého, zádumčivého dědka, vždyť jóga sama působí často na humor, uvolňuje vás a úžasně osvobozuje. Člověk nemusí sedět v jeskyni, aby se stal mystikem nebo jogínem, a ani bych mu to nedoporučoval.



Víte, jsem přesvědčením buddhista, ale je mi to v podstatě k ničemu - neumím podle toho žít. Dokonce neznám většího nepřítele než sama sebe. Někdy se mi zdá, že nejsem pánem ani svých vět... A když se někdy snažím polepšit, jako vichr mě smete vír "hříchu". Připadám si jako prokletý a vidím jediné vysvětlení: je to můj osud. Jak byste vlastně definoval osud?



Co je to osud? Vlastní náprava vlastních hloupostí, řízená odvěkým zákonem karmy. Promiňte mi moji upřímnost, ale podle mého názoru nejste moc dobrý buddhista. Nejste ani moc dobrý křesťan, ba ani moc dobrý ateista. Nejenže si připadáte, jak sám uvádíte, prokletý, ale vy jím skutečně v tomto případě jste. Jste prokletý vlastní nevědomostí, respektive vlastní duchovní zaostalostí. Proč nejdete dál, když na to máte? Osud máte ve svých rukou, to je jasné. A přitom ještě přijímáte osud i té části lidské společnosti, ve které se nejčastěji pohybujete.



Jak z toho ven?



Návodů je mnoho, ale nebudou vám nic platné, dokud z vlastní vůle a touhy po pravdě nepadnete na kolena, a to myslím doslova, nejen obrazně. Každý den, dokud to nezabere. To je rada ze zkušenosti člověka, který nikdy nebyl a ani dnes není světec. Snažím se spíše o moudrost než o svatost. Moudrost je daleko lepší, i když stát se moudrým je obtížněji dosažitelné. Ale teprve pak se doopravdy žije. Smím-li vám radit: nežádejte ničeho, co k vám samo nepřichází, a snažte se dosáhnout džňánou k vlastnímu zdroji.
Tento zdroj trvá během všech věků a stavů, trvale září vlastním životem a JE. Proberte to pátravým a trvalým sebedotazováním, "kdo jsem já?", a to tak dlouho, až mysl zmizí. Teprve pak spočiňte ve zdroji samém, ve kterém není ani nejmenší myšlenky či stopy ega. To je moudrost a také svatost (když si ji budete přát) a také blaženost.

Vážený pane redaktore, vážně cítím, že máte pro tohle předpoklady a bylo vám to už jednou v životě ukázáno. Tak nepromarněte příležitost jako dosud.
Proto se tak rozepisuji. Příroda má sice s námi svatou trpělivost, ale když promarníme její pomoc, pak tato pomoc není častá. Nebo si chcete počkat na další vtělení?... Máte svobodnou vůli odkládat duchovní cestu do nekonečna, ale použijte raději vlastního rozumu. Nač byste ho jinak měl? V Boha Stvořitele věřit nemusíte, nechcete-li. Buddha se bez něho také obešel. Ale v Absolutno.


Čím jsem starší, tím víc tuším, že láska je dar, který je mnohým odepřený. Dokonce bych řekl, že je to čím dál vzácnější dar. Nebo se mýlím, a láska byla mezi lidmi vždy stejně rozdána?



Láska zde byla vždy a vždy zde bude. Je to latentní síla Absolutna, vedle bytí a vědomí. Všechno to dohromady tvoří jeden princip, z něhož je vytvářen vesmír, nebo lépe řečeno vesmíry. Někde se tomu principu říká Bůh, ale je to jen název něčeho, nebo někoho, co jednou povstalo z Absolutna a zase v něm jednou zmizí. Protože Absolutno nelze pochopit, můžete se k němu modlit.
Jak říkám, nejlépe na kolenou kvůli vyvinutí pokory, která je nutná na začátku, uprostřed i na konci každé duchovní cesty. Jestli jí nemáte dost, a kdo ji má vlastně dost, proste o ni. Pomáhá to rozpouštět ego, což je hlavní umění mystiky a jógy a vlastně nejdůležitější podmínkou duchovního úspěchu. Ego nás drží v kleštích od narození až do smrti. Nikdo ho nepřemůže naráz, tento zápas je obyčejně dlouhý a trvá třeba několik let nebo i vtělení. Ale jednou se zdařit musí. Není smrtelníka, který by se mu mohl vyhnout. Tak proč nezačít právě teď?


Mám dojem, že vinou techniky ztrácíme i sílu prožitku. Pokud pročítám středověké kroniky, cítím tam víc upřímnosti, čistší emoce, vlastně víc života. Rozumíte mi?



Rozumím vám velmi dobře. Zdá se, že jste tak trochu bhakta, ale to není na škodu. Naopak. Zkuste to s modlitbou a překročíte tak zlo techniky. Stejně je jen dočasné. Možná vám dnes modlitba připadá jako směšný nebo dětinsko-atavistický akt. Ale to by byl další omyl. Pro mystika znamená modlitba intenzivní oddanost k hledanému cíli, žhavou touhu, láskyplné uctívání a hlubokou pokoru. Schválně to zkuste. Budete se divit, jak všechno pak půjde jako po másle.


Dříve slovo mělo větší váhu. Dneska se politici urážejí jako malí kluci, ale dřív by za něco podobného platili přinejmenším soubojem. Souvisí to s tím, že jsme ztratili důstojnost?



Taky, ale souvisí to hlavně s duchovní zaostalostí, v níž někteří zapomněli na jednotu všeho se vším. A druzí se o ní dosud ani nedozvěděli. Jsou to prostě vývojové prosté améby. A přece je to všechno tak jasné. Hledá se vlastní Já. Což je život v člověku samém, ne jeho ego. Ego je jen odraz tohoto života od lidských závislostí. Proto je tak zmatkové, plné tužeb a chtění. Tento život je totiž naším pravým Já.
Hledáme Já, nic jiného. Ale člověk se přesto chová jako by hledal koně, na kterém sedí. Není to hloupost? Jak tedy hledat. Najděte posledního pozorovatele v sobě, to je ono Já. Toho, který si všechno uvědomuje, všechno vidí, všeho si všímá a je posledním svědkem všeho. To, co je uvědomováno, čeho si svědek všímá a čeho je svědkem, to není ono, to není hledané Já. Jenom poslední pozornost, to je to pravé hledané Já. Osiris, Kršna, Buddha, Ježíš, Maháriši z Arunáčaly a jim podobní je našli. Našli je v sobě a pak všude.



Vybavujete si svůj první moment, kdy vás políbil okamžik jakési božské věčnosti?



Těch okamžiků bylo mnoho. Začalo to v útlém dětství a já jsem potom stále toužil od případu k případu. Ještě jsem ani nedovedl mluvit. Později v pubertě blaženost trochu přestávala, ale namísto ní nastoupil částečný prožitek skutečnosti. Nejrůznější formou a třeba i vizemi světla a nekonečných prostorů. Nakonec přišly záblesky pravdy. Ale to už nebyl částečný prožitek skutečnosti, ale většinou úplný, jenže bohužel dočasný. Všechno je to zároveň blažené, ale nakonec i moudré a hlavně skutečné. Nejsou to žádné domněnky ani nálady.


Zažil jsem okamžik, kdy jsem omdlel a vpadl jsem do jakési pohádkové zahrady, kde mi bylo neskutečně dobře. A když mě kamarádi z toho stavu vyprostili, velmi jsem se na ně zlobil. Dosud mě nic krásnějšího nepotkalo. Zdá se mi smutné, že sen či drobounká klinická smrt je krásnější než skutečný život.

Bohužel u většiny lidí se tato pomoc božích sil objeví jen jednou, nejvýš dvakrát v životě. Ale to se může spravit. V tom svrabu nemusíte zůstat až do smrti. Skoro každý měl takový zážitek: buď na něj zapomněl, nebo si s ním neví rady. Vy jste na něj nezapomněl. A to je známka jisté pokročilosti.



V čem je tedy chyba?



Nedovedl jste tento blažený stav opakovat. Protože chyběl duchovní trénink a možná i duchovní touha. Skutečný život může být stejně krásný oproti snům nebo halucinacím a může být i relativně trvalý. Zažil jsem podobnou zkušenost, ale nejhlubší byla ta, když mě oběsili. Ano, slyšíte správně. Oběsili mě na větvi smuteční vrby v Havlíčkových sadech. Tehdy se jim říkalo Grébovka. Bylo mi sotva deset let. Hráli jsme si s klukama na policajty a lupiče a já byl těžko polapitelný lupič jménem Der Die Das. Rozsudek zněl: trest smrti provazem. Jenže provaz jsme neměli. Nahradili jsme ho několika spojenými řemeny od kalhot. Než odkopli zahradní stoličku, povídá kamarád: "Hele, vole, až nebudeš moct dejchat, tak řvi!" Jenže řvát pochopitelně nešlo. Nato ji opravdu odkopli a já visel. Poslední slova, která jsem ještě zaregistroval, byla: "Kluci, ten blbec modrá a neřve!"
Nato jsem byl v ráji. Nebudu vám ho popisovat, když ho znáte. Všude převažovala záplava neobyčejného světla a neobyčejné blaženosti. Také jsem se zlobil, když mě probudili.

Když o tom uvažuji, mám za to, že jsme tenkrát byli ve stejné posmrtné atmosféře. A to je druhý důvod, proč si myslím, že na to máte.

Vy už asi cítíte dotyky smrti? Znal jsem jednu dámu, která se na smrt velmi těšila, protože jí skýtala moment překvapení...

Nic takového necítím. Bude mi teprve devadesát dva. Ani se netěším, ani nemám strach. Vždyť jde jen o přechod ze stavu do stavu a případně později naopak. Nebo už ne?... To by bylo nejlepší, zatím se o to snažím. Ale necháme to Pánu Bohu, co kdyby mě ještě někde potřeboval?
Třeba v Americe, tam je to dnes duchovně dost suché, i když i tam se pomalu začíná probouzet touha po lepších duchovních časech.

Když jsem se setkal s dalajlamou, žasl jsem hlavně nad tímto poznáním: on je krásné, usměvavé velké dítě. A přitom je nesmírně moudrý.

Asi je moudré zachovávat v sobě bezprostřednost dítěte... Nebo jsem to špatně pochopil?



Ale ne, dobře jste to pochopil. Měl jsem při setkání s ním stejný dojem, i když se toho mezi námi odehrálo víc. Těším se na nové setkání s ním, možná až po smrti: to by byla jen představa, ale sympatická. Ale zevní život je konec konců taky představa.


Často mě napadá, jak asi umírali Hitler nebo Stalin. Zvláště v souvislosti s mým přesvědčením, že okamžik smrti je finále našeho života.



Jak umíral Stalin, nevím. Slyšel jsem, že měl zlé vidiny. Kdyby pak už nebylo nic, byly by to snadné konce a zákon karmy, to je vyrovnání čili odplaty, by nebyl naplněn. To se nestává, buďte ujištěn, že právě tady existuje univerzální spravedlnost přesná jako chronometr. Ne aby trestala, ale aby napravovala, co bylo pokřiveno a co se z původní dokonalosti stalo zmatkové, egoisticky ubližující a nedokonalé. Neboť z dokonalosti jsme kdysi vyšli a do toho království nebeského se zase vrátíme. Ve skutečnosti neexistuje vlastně už teď nic jiného než úplná ryzí dokonalost. Vše ostatní je pouhé zdání. Ale o tom zase jindy.




. . . . .

Tolik z dopisu Judr. Tomáše. Byl jsem tím dědouškem nadšený. Působí trochu pohádkově a zároveň neuvěřitelně skutečně. Zeptal jsem se, jak to myslel, když mi napsal, že jsem prokletý svou nevědomostí. Řekl: "Nejde o intelektuální nevědomost, ale tu vnitřní. Přečíst si pár knih neznamená nějakou vědomost, musíte jít za mysl. Vy žijete venku. Je lépe být uvnitř... Já jsem vás ale cítil. Vidím, jak ten člověk vypadá. Nemám ale na mysli obličej," usmál se.

"Při ranním pohledu do zrcadla bývám někdy i vyděšený. Nevidím zrovna ušlechtilou tvář," přiznal jsem se.

"Vy jste ale vevnitř velmi ušlechtilý."

"Rád bych to připustil, ale moc platné by mi to asi nebylo."

"Proto jsem vám psal, že na to máte."

Po celou dobu se mě snažil přesvědčit, že na to mám, ale já věděl své: osud se dotýká mého ega víc, než je žádoucí. Raději jsem stočil řeč na dalajlamu, ve kterém poznal přítele z minulých století. Zajímalo mě, jestli dalajlamovi jeho politická práce neubírá příliš sil.

"On to taky ví, že to ještě nemůže učit. V tomto životě toho hodně zanedbal, protože ho pořád tahali do politiky. Říkal mi to. Je uznávaný jako nejlepší, největší tibetský duchovědec, ale ví, že to není pravda. Nemohl to stihnout, vždyť ho od devatenácti let podstrkávali k Mao Ce-tungovi. On byl chudák. Co se dá dělat, ale on to dohoní. V tomto životě už ne, ale později. Chce tu být pořád, nechce zmizet v absolutnu. Buddha čtyřiadvacetkrát dosáhl nejvyššího poznání, než začal kázat. Dalajlama má v sobě milostnost, toleranci a lásku ke všemu, ale on ještě není Buddhou moudrosti."

"Ale vy svým minulým životům nepřikládáte příliš velkou důležitost, nebo ano?" zeptal jsem se po chvíli.

"Potud, že už jsem svou cestu v minulých letech začal. Což bylo v jedenáctém století. Vlastně už v Egyptě," usmál se a dodal: "Ale já tomu opravdu nepřikládám žádnou zvláštnost. Ty věci z minula se mi objevují spontánně. Nevyhledávám je. Většinou jsou to nějaké blbiny, které jsem neměl dělat."

"Objevují se vám ve stavu meditace?"

"Je to trochu jiný stav."

"Uznáváte holotropní dýchání, které tyto stavy může též vyvolat?"

"Je trochu dobré, ale zároveň hýbe s věcmi, se kterými se hýbat nemá."

"Přiznám se, že mě holotropní dýchání přitahuje. Asi doufám, že se mi pak trochu rozsvítí," řekl jsem a vnímal, jak jeho oči svítí.

"Podívejte, můj syn jej prodělal přímo Stanislavem Grófem, a k ničemu to nevedlo. Ale můžete absolvovat všechno. Co se vám může stát... Vám se rozsvítí, až bude vaše ego pryč. Ale zvlášť intelektuálové mají své ego vybroušené. I mně to dalo práci, ale já na svém egu pracoval už v minulých životech. Proto mi to šlo snadněji. Zvláště ze začátku. Jako kluk jsem se v tom doslova koupal."

"Já se teď občas koupu v alkoholu. Chutnal vám někdy?"

"Nemůžu říct, že bych nikdy nic nepil. Ale každý den po něm rozhodně netoužím. Ani to nejde. Pokud chcete meditovat, nemůžete mít mysl podroušenou alkoholickými párami. (úsměv) Mám v pokoji nějaký chlast, ale ani jsem ho ještě neotevřel. Někdo mi dal slivovici. Lékařka mi dokonce štamprličku na noc doporučila: mám totiž půlku srdce pryč. Ale já se nedivím, že k němu máte sklon, protože máte sklon k vnitřní radosti. I meditací získáte vnitřní radost, a pak se na alkohol už sám vykašlete. To je pro malé děti. Já se opil akorát po maturitě, a pak když se mi narodila holka: jeden strýc, který měl vinárnu, mi poslal bednu vína. Pozval jsem kamarády, trošku jsem se zlísknul, ale nebylo mi dobře. A řekl jsem: Dost! To mi bylo sedmadvacet."

"Opravdu si myslíte, že člověk není taková škodná?"

"Není to pravda, oni jsou ještě tvorové nad námi. Ale ty my dobře nevidíme. My jim říkáme andělé nebo čerti..."

"Anebo duchové?"

"Také to existuje. Ale proč se takovými podřadnými věcmi zabývat...?"

"Jsou léčitelé, kteří s nimi jakoby pracují..."

"To jsou povídačky, neberte je vážně. Asi jeden z tisíce vám řekne pravdu. Na duchy se vykašlete. Jděte od toho dál. Kdyby ste do toho rýpal, skutečně byste se mezi ně dostal. A to je nepříjemné. Já jsem něco podobného také dávno zažil. Ono se to potom mstí. V mládí jsem někam zalezl, kam jsem neměl. S kamarádem jsme dělali určitý druh jógy, kterému jsme nerozuměli. A tak jsme zapadli do astrálu. To bylo ošklivé."

Opět jsem zdůraznil, jak se sám sebe bojím.

Pousmál se: "Čeho byste se bál, v sobě máte to nejkrásnější, co můžete zažít."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama