Světlo je Láska

Tolik jsem se nakláněla z Polárky…

26. dubna 2017 v 17:15



Tolik jsem se nakláněla z Polárky a sledovala dění na Zemi,

až jsem upadla a ocitla se zde v lidském hemžení.

Když už jsem tu, zanechávám zde svůj otisk.

Zkoumám lidský život a co to člověk je.

Jak projít uchem jehly...

Je to nemožné?

Zdá se mi, že snad ne.

Sleduji cestu jasnou, vyšlapanou.

Pak děti z Polárky, uslyší mé pohádky.

O tom, jak na Zemi šel člověk ztracený,

o jeho probouzení se k vědomí, o procitnutí ze snění.



Ve světle času

24. června 2014 v 13:09


Ve světle času jsem si prohlížela staré fotografie, zároveň jsem pořizovala nové. Existuje mnoho nesmazatelných záběrů mé poutě po Zemi a ještě jich pár bude.
Momentky. Moment za momentem tvoří memento příběhů.
Příběh je běh jednoho momentu za druhým. Ve skutečnosti neexistuje. Je jen pojítkem událostí.
Co zůstává je celkový dojem. Dojem nepodléhá času ani prostoru. Ale v časoprostoru z dojmu vzniká příběh, který začíná a končí. To je nejen paradox, ale to krásné, proč stojí za to žít.

Vesmír je plný hvězd, je plný života stejně jako mikrosvěty. Nekonečný prostor rozvíjející se do nekonečného pole možností v paralelních smyčkách. Stále se pohybující spirála plná Dojmů.
Otevírá se ven stejně jako zaniká zpátky do sebe. Pořád dokola zas a znovu. Jako každý nový den, nový život, zrod a zánik, nádech výdech. Nádherná i brutální nekonečná hra Dojmů, která je i není.

Užívám si svůj malý velký příběh a pečlivě vnímám okamžik. Mohu se na něj dívat z mnoha úhlů pohledu. Můžu si pohrávat, pozorovat, můžu tvořit. Taky zkouším na chvíli příběh zastavit a snít. Realita je ohebná - třeba i virtuální.
Stačí zavřít oči a proletět se do jiných světů nebo na průzkumnou cestu mého Já. Když chci zase oči otevřu a pokračuji ve hmotě. Raduji se a bavím se touto hrou. Je ještě bohatší a hlubší, než si můžeme představit.

Můžu vám vyprávět svůj příběh, můžu vám ho zatančit nebo namalovat. Jsem jím fascinovaná. Stejně tak jako dalšími příběhy bytostí, které jsou se mnou ve hře. Žiji ho naprosto naplno a doufám, že důvěryhodně. Jsem totiž vděčná za přiřazenou roli ve hře na člověka.

.. A každý další den střídá noc. Otáčí se pomyslná stránka mé i vaší knihy života. Planeta dál letí ohromnou rychlostí svou oběžnou dráhou kolem Slunce a sluneční soustava naplňuje svůj směr ve spirále tajemným vesmírem.

To všechno proto, aby naše příběhy získaly poezii v té matematické přesnosti nekonečných možností Dojmů.







Planeta Země píše své příběhy

14. listopadu 2012 v 1:54


Příběhy nás vedou tenkou nití a spojují nespojitelné.
Jsou to krásné pohádky. Mají tajemství nepoznaného.
Miluji lidi a jejich cesty do neznáma, které podnikají.
Jednou tak a příště jinak...
Kdo prošel Zemí ví, co je to touha, naděje, optimismus.
Co to je zklamání, nedůvěra a ztracenost..
Můžeme prožít komedii, tragédii, romanci, poezii okamžiku.

Dnes máš radost a zítra obavy.
Dnes víš a zítra nic nevíš.
Doufáš a zoufáš si.
Už víš, co je to nostalgie, trpělivost, nedočkavost..
Co to je držet slovo a co to je zklamat.
Už víš, co je to hledat a nenacházet.
Co je to ztratit a nacházet..

Musíme projít sedmero hor a řek a prošlapat střevíce.
Splnit tři úkoly a taky mít tři přání.
Potkat překážky a úskalí, čaroděje nebo matrix.
Setnout hlavy draka (ego) a osvobodit princeznu (vyšší Já).

Ač často nerozumíme, přesto jdeme dál.
Přesto vnímáme skrytou krásu a rozpomínáme se.
Jsme společné vědomí a příběhů je mnoho..



...

Poutník šel svou poutí Zemí.
Smál se když měl plakat.
Šel když ostatní stáli...

...

Malá tanečnice tančí ve větru.
Zpívá píseň v bouři.
Jednu ruku má ve světle,
druhou dotýká se temnoty...

...

Hraju si s energiemi,
Dělám z nich kuličky.
Vznášejí se v prostoru mé cely.
Tvořím z nich spirály a pouštím oknem.
Nebojím se...

...

Odpočívám s vílami.
Jsem jedna z nich.
Přátelím se s květinami
a rozmlouvám s kapkou rosy.
Vím, že je to naposled.
Jsem šťastna...

...

Bolí mě srdce,
bolí mě duše.
Nemůžu se na to zde dívat.
Mé energie se obracejí dovnitř.
Nemám již sil, cítím jak šednu...

...

Vrcholky Himalájí jsou tak krásné.
Jsem tu Bohu blíž.
Vznešená nádhera je všude přítomná.
Já jsem nekonečné JÁ.
Vůně a šarlatová roucha přátel
je to poslední, co vnímám...

...



Živote, kdo jsi?

26. srpna 2012 v 0:49


Živote, kam směřuješ mé cesty, kam vedou? Jak bude pokračovat další díl? Živote, kdo jsi?

Jsem cesta. Jsem cesta a odvíjím se před tebou. Každý nový den, který ti dávám, dostáváš mnohé požehnání. Potkáváš ty, kteří ti mými ústy sdělují, mými rukami vykonávají to, co mám pro tebe. Pozorně poslouchej a dívej se. Nepřehlédni žádné znamení a poselství, které dostáváš.
S tou největší láskou ti snáším k nohám dary, abys měl co jíst i pít. Šeptám ti nové nápady a podávám ruku, když bloudíš. Posílám ti průvodce, když právě nevíš jak dál. Ukazuji ti lásku, když v ní přestáváš věřit. Hladím tvé srdce a hojím bolesti, když spíš.

Na každou tvou otázku posílám odpovědi a před oči ti dávám přesně to, co máš vidět. Neodvracej proto, prosím, svou tvář a neobracej se zády k ničemu. Cokoliv co odmítáš, tak odmítáš mě - život. Na každou bolest, která byla pro tvůj vývoj nutná, ti hned posílám lék. A po každém stupni, který zdoláš ti přichází odměna.

Jsem s tebou a miluji každou tvou myšlenku, každé tvé pochybnosti i klopýtnutí. Raduji se ze všech tvých úspěchů a zpívám ti píseň úcty za každou zdolanou překážkou.
Pečlivě se o tebe starám jako o vzácnou perlu.
A proto nemusíš se již ptát, co bude dál. Důvěřuj a našlapuj s radostí a hravostí.

Směji se tvým smíchem a pláču tvé slzy. Jsem tvou hudbou i tanečníkem. Jsem režisérem i hercem. Jsem milovník příběhů.

Kdo jsem? Jsem Život, jsem cesta, jsem hra a nejsem nic od tebe odděleného. Já jsem ty a ty jsi já. Ty jsi život.
Děkuji, že žiješ.



Hloubka tiché krásy

11. června 2012 v 0:20

Mnoho již bylo řečeno, mnoho již bylo napsáno.
A ještě mnoho bude řečeno i napsáno.
Ve slovech i mezi řádky jsou pro nás ukryta poselství.
Je stovky složitých filozofií i nauk vytvořených člověkem.
Je tisíce myšlenek běhajících hlavou.

Ale také stačí podívat se na květinu.

..Hloubka tiché krásy..

V ten okamžik není třeba slov.
Dokonce je škoda slov.
Je škoda myšlenek.

Děkuji



Cesta syna

29. ledna 2012 v 1:58


Najednou setmělo se a on vyšel z Brány ven. Vše změnilo se v sen, co se mu zdál.
Nasedl na loď a plul dál a dál. A jak vzdaloval se, byl velmi sám. Zapomněl, co vlastně hledal a kam jel.

Bloudil, nacházel a ztrácel. A tak pevně držel vše, co chtělo odejít.
Co nashromáždil ztěžklo a stalo se závažím. Nemohl již déle unést žal a hořkost z odloučení.
V tom přetížená loď se začala potápět. Měl strach. Však neznámá síla ho mění a začíná ho probouzet.
Musel rozloučit se s lodí i se vším harampádím na ní. Bolavý a téměř nahý je vyplaven na břeh.
Když zmaten už přestává doufat, zahlédne záblesk světla na cestě údolím. Vnímá novou lehkost bytí a tou cestou se vydává.
Dál pokračuje veden neviditelnou rukou, která ho vede. A tak hledá to, co kdesi ve vzpomínkách ožívá.
Najednou pomalu se rozednívá. Děkuje úsvitu i noci temné, děkuje cestě.
Někde poblíž tuší bránu, z které kdysi vyšel ven. Vše změnilo se, když rozplynul se sen, co se mu zdál.

A viděl, že může jít dál. Byla to láska nepoznaná, která provedla ho Bránou srdce zpátky Domů.



Probuzení

9. ledna 2012 v 0:18


Probuď se milá bytosti ze spánku..
Spíš a zdá se ti sen, že jsi tělo. To tělo má svou podobu i jméno a prožívá si svůj příběh. Je to takový živý sen. Občas krásný, jindy zlý. Ale je tvůj a i když mnoha věcem nerozumíš ani se neptáš a dál bloudíš.
Většinou se jen snažíš toto tělo udržet při životě. Dáváš mu jíst a pít, oblečení, střechu nad hlavou. A často jen proto chodíš do práce, která tě ani nebaví.
Zajišťuješ si zážitky, zábavu....ale zamyslela ses někdy nad hlubším významem toho všeho?

Probuď se milá bytosti ze spánku..
Zdá se ti sen, že vně tebe jsou ostatní těla, věci, situace, příroda, vesmír..
Iluze hmoty a prostoru je tak hmatatelná a zmámila tě natolik, že jsi ji uvěřila a uznala ji za jedinou pravdu.
Něco z toho, co pozoruješ se ti líbí, něco vůbec ne. A tak se směješ nebo zlobíš.
Odmítáš temnou stránku duality a urputně se snažíš, snít jen krásný sen.
Mít hezké a zdravé tělo, prožívat štěstí, radost, lásku, hojnost atd..atd. Nikdy nekončící neuspokojitelné chtění ega tě tlačí dál a nedovolí ti ani na chvíli pustit se tohoto boje. Výsledek tě většinou uspokojí jen na chvíli, nalézáš a zase ztrácíš...
Copak sis toho nevšimla?

Probuď se milá bytosti ze spánku..
Uvěřila jsi i času a tvůj život se odvíjí podle tikání hodin.
Něco bylo a cosi bude. A kde je Teď? Jen to vyslovíš už je minulostí.
Poslechla sis někdy své myšlenky jak běhají jedna přes druhou? Vzájemně se mísí, přeskakují z minulých dějů rovnou do budoucích, a to jen proto, aby tě zaměstnaly a nedovolily ti Žít Teď.
Proto žiješ jen jako ve snu, vnímáš život napůl, zamyšlená a unavená.

Probuď se milá bytosti ze spánku..
Ve tvém snu jsi velice osamělá, uvěřila jsi dalšímu klamu - oddělenosti.
A tak se díváš na ty druhé jako na cizí a sobecky myslíš na štěstí pro sebe. Toto je tvoje a toto jejich. Vytvořila sis hranice svého území. Tohoto území se nikdo nesmí dotknout ani slovem, nic si z něj přivlastnit ani slovo..
A z toho pramení tvoje samota. Pochopila jsi to?

Aby ses mohla probudit, tak musí umřít ten, kdo toto sní.
Ale neboj se probouzí tě ta samá síla, která tě uspala.
A tato síla Lásky bude pak tebou Žít.
Ale na tobě je otevřít oči, vstát a jít novým životem.



Sfinga

24. listopadu 2011 v 20:35


Sfinga pootevřela oči, protáhla se. Rozhlédla se kolem, jestli není nikdo na blízku a široce zívla. Ještě jednou si protáhla bolavá záda až to zapraskalo a pak zaujala svůj strnulý postoj a oči upřela záhadně do dáli.

V tu chvíli vyšlo Slunce a ozářilo její majestátní čelo i hřbet. Sfinga se rozkoší zatetelila, ale soustředila se plně na veškeré dění kolem, na probouzející se život v povodí Nilu, na vzdálené vlny moře i reje v mořských hlubinách i na přicházející budoucnost s vědomím své dlouhé minulosti.
Byla to nelehká pouť staletími, kterými společně s přítelem časem elegantně a vznešeně prošla. V tichém rozjímání svou vnitřní silou doprovázela mnohé osudy jednotlivých bytostí i celých civilizací.

Cítila se spokojena, že ještě nebylo odhaleno její tajemství. Pečlivě jej střežila pro příznivé doby, které teprve přijdou. Plna trpělivosti, ale i nedočkavosti, se sotva znatelně záhadně pousmála.

Vědoucně, se znalostí všehomíra, upírala oči po staletí tam, kde jest i odpověď...




Monáda v Srdci

23. listopadu 2011 v 23:51

Způsob jakým je tento svět vytvořen je ve dvou podobách Jednoty.

Světlé i temné stránky jsou všudypřítomné. A jinak to nebude, ani být nemůže. Nemusíme se tedy tmy bát, ale dívat se na ni se stejnou láskou jako na světlo. Ani si nemůžeme myslet, že zesílením světla tma zmizí. Je to právě naopak! Posilováním toho dobrého, krásného a mírového, posilujeme i to špatné, ošklivé a válečné. Je to opravdu jednoduché a je bláhové věřit teorii zvyšování světla.
Za posilováním světla v nás nebo ve společnosti - se jen skrývá strach z temnoty.

Existuje přímá cesta - je to cesta smíření se. Přijetím všeho, co jest - dochází člověk k vyššímu poznání - k úctě a vděčnosti lásky - opravdu bez podmínek.


Zůstávejme tedy v srdci a ne na jedné straně monády.




Hora a Muž

18. listopadu 2011 v 18:55


Muž vylezl na tu nejvyšší horu, aby se pak podíval dolů, jakou výšku to dokázal zdolat a horu pokořit. Byl to fantastický pohled. Stal se nejvyšším bodem v krajině. Jak se tak kochal tím úspěchem cítil, že mu roste sebevědomí.

A hora promluvila:
- Sestup ze mne, člověče. Jsi příliš těžký. -

Muž zmaten odpověděl:
- Co to mluvíš?! Copak jsem z kamene? Ten je těžký. Ne já. -

- Tvá pýcha je těžká, člověče. Já tě déle nemohu nést. -

- Ty troufalá. Já jsem tě zdolal a teď jsem tvým pánem. - zvolal muž.

- Ó nejsi. Mým pánem je Bůh a láska k němu mne nese do výšin. Ty jsi však okouzlen jen ubohou výškou svého vlastního ega. - odpověděla hora.

- Já nepotřebuji mít žádného pána, neboť jsem si sám sobě pánem a v tom je mezi náma rozdíl, ty horo kamení. -

- Mýlíš se smrtelníku. -


V tom se ozval dunivý hrom a blesk proťal oblohu a udeřil kousek od muže. Následovala série blesků. Muž padl na zem. Objal skálu a modlil se k Bohu.
Náhle vše ustalo. Muž pochopil a pokorně sestoupil do nížiny.



Tiché poselství Duše

19. června 2011 v 1:42

Tiché poselství duše neseno jest po věky. Štastný ten, kdož jej přečíst dovede.
V hlubinách svých najdeš sílu svou a nečekej již dále.

Miluj... tam vepsáno jest a nedaleko hranic tvých nalézá se odpověď na všechny otázky.
Pracuj jistě na cestě do svého nitra, nikam jinam cesta nevede.
Tam k nalezení jest veškeré bohatství tvé.

Toužebně hledíš do dáli, ale tím se jen vzdaluješ podstatě svého bytí.
Pojď, slyšíš to volání? ... To hlas tvého srdce volá zpátky lásku ztracenou.

Bloudil jsi po cestách, vrať se již domů, tam nalezneš klid i víru, svou spásu i sílu.
Lásko v lásce se nacházíš.



K zamyšlení

24. dubna 2011 v 1:19


Řekl Bůh:


Země, budeš živit člověka a on ti za to bude platit svou daň prací a láskou k tobě

Ohni, budeš člověka hřát a posílíš ho a on tě bude udržovat

Vodo, ty člověka napojíš i omyješ a on si pro tebe dojde, nic víc..

Vzduchu, bez tebe člověk vydrží jen chvíli, budeš to první a poslední s čím se setká, zůstaneš však neviditelný, neuchopitelný, nedoceněný a zdarma


Étere, vdechneš do člověka život, ale zůstaneš jen pátým elementem, ani znát tě nebudou




Chvála životu

22. dubna 2011 v 1:38

Zkuste procítit s láskou váš život a uvidíte, jak celý zkrásní, můžete tak mnoho vyléčit.

Podívejte se na něj jako bytost, která dostala tento dar.
Jako když z mnoha disků si pouštíte v přehrávači právě tento, který nyní probíhá.
Ještě neskončil, ještě se odehrává zrovna teď na plátně před vámi…

Uvědomte si, jak ho milujete a jak je celý jen váš.
Prociťte celým svým já tu lásku k němu.
Dejte si na to dostatek času, až najednou uvidíte ten zázrak.
Nejsou tolik důležitá slova, která použijete,
ale jak hluboko prožijete.

Chválím tě, živote

Je dokonalý každý děj, každý krok i každé slovo
Miluji všechny radosti i bolesti, všechny vzestupy i pády
Děkuji za všechny ztráty i nálezy, za každý smích i pláč
Z hloubi mé duše děkuji
Z celého srdce miluji


Já Jsem




Pátý element

18. dubna 2011 v 1:08
louka

Dovolte Ohni, aby spálil vše již nepotřebné na prach.

Zavolejte Vzduch, aby větrem vše rozfoukal do okolí.

Poproste Zemi, aby prach přijala do své úrodné půdy.

Žehnejte Vodě, která deštěm zavlaží louku.


A pak již sám Světlonosný Éter dokoná dílo,

aby louka mohla rozkvést paletou

barevných květů, kterými jste.



Svoboda je rozpětí křídel andělských

20. února 2011 v 0:52
svoboda křídel

Svoboda je rozpětí křídel andělských
Je to má volba letu
Je to sen, který se mi zdá, když bdím
Je tím, co nesu světu
na svých perutích

Je tou jiskrou v oku
když vidím krásu
Je to ten smích
když smát se smím

Houf ptáků letí směrem k východu
přivítat slunce, které září
Hvězdy zdobí noční oblohu
a padají k zemi, když máš přání


Celý projevený svět má svou roli a svou svobodu.
Jen člověk se nechá omezovat a strach mu brání rozkvést v tu květinu, kterou má být.
Semeno v zemi ví, že má být jabloní a ne třeba borovicí, pes se nechová jako kočka.

Měli bychom se podívat a zaměřit se na to, co jsme... co neseme krásného v sobě.
Klidně plavat proti proudu, když to cítíme, mlčet když je třeba, odejít, když přišel čas.

Zpívat svoji píseň, být svým obrazem.
Jakmile to neděláme, přichází pocit nesvobody…. zůstává jen náš stín.
Nechte se řídit čistě svými pocity a dovolte si svobodu rozpětí svých křídel andělských.
Platí to i v lásce, protože až se celí nalezneme a rozkveteme,
tak přiletí ten pravý motýl... a ne ten, který si spletl květinu.



 
 

Reklama